Ze sebe samého povstal jsem, z močálu do pouště vyšel, z pouště do pralesa, z pralesa do Zlatého města, kde na mě v temné kobce na vrcholu Obětní pyramidy u stolu s vyhaslou lampou čekala. Město lesklo se v zlaté záři unaveného Slunce, dav dole tiše a naléhavě hučel, jak by na něco čekal... "Proč jsem se tě lekl? - Kdo koho dostihl?" pomyslil jsem si, ale ruku na hlavu mi položila a já ocitl se ve sklepě zas:

Čekám
Tisíce let
Krev krysy slzy
Neživý nemrtvý
Přijď lásko brzy

Přijela
Na mrtvém hadu
Tajemně zářila
Had oči otevřel
A pak mě probodla

Utřela
Lampu svou rozžala
Železnou botou
Tělo mé spálené
Pohladila

"Tak tys Kálí, Hadí panna, Černá Lilith se Sluncem v rukách svých?
"Hlouběji, hlupáčku - " a já ocitl se v bažinách:

Potkal jsem Boha v bažinách:
Bůh je ta velká holka
Co se ke mě líně blíží
Vyšší než pohoří
A celého mě spolkla

Potkal jsem člověka v bažinách:
Otroka té velké paní
Prochází
Vychází
A znovu do ní

Jméno Boha toho:
Vita - Dolor - Nemo,
Přání šílencovo
Otrok žití: Homo
Jméno jeho? Hovno!

"Nesmím zas podlehnout své představě! - Ale bojím se, tolik se mi líbíš..."
"Zas jsi mě nepoznal, miláčku. Na Petříně jsi byl moudřejší. Hlouběji už nemůžeme. Zapomeň -
co vidíš teď?"
"Milenku svou jedinou, po které věky toužím. Chybějící svou část. Krásu. Čistou krásu. Černou vílu s modrou hvězdou na bílém čele.- Ale - kdo skutečně jsi? Jsi Hadí královna, krutá Lilith? Pravá žena Adamova, vzlétnuvší na letkách svých z falešného ráje jeho? Jsi moje Představa, královna slepých, bohyně nutnosti a zmaru? Jsi spravedlivá erinye Maat, zbloudilé trestající? Jsi

Bezejmenná Matka? Jsi Smrt, jistota jediná nás červů v prokletí planety bolesti? Nebo jsi Angela, má pomocnice ve všech světech? - Milenka má věčná?"
"K lásce mne musíš znát? Jsem tím vším a jsem i mnohem víc, jsem sama sobě tajemstvím. Ale jedno ti povím: Proto jsem tě tolik týrala, že jsem tě nekonečně milovala - víc, než mohls snést. Já chtěla tě mít u sebe, chyběls mi, ale nesnesls mě celou, protos poznal vždy jen kousek mne. Pomáhala jsem ti stále, i kdyžs mi nevěřil, ba i proklínal mne. - Ale nemohu tě už déle vést. Chtěla jsem se u tebe ohřát, odpočinout si, ale slabý byls. - Teď jsi sice trochu silnější, ale já jsem už unavena, vysílena, tolik jsem tobě dala! - Teď už musíš jít sám. Pomoz mi, příteli - víš, co po tobě žádám!"
"Ne, nemohu! Teď, když jsem tě konečně poznal, našel v tvé mě nejbližší podobě - nemohu -
nekonečně miluju!..."
"Jestli mne miluješ, ne sebe, víš, co dělat máš. Vždyť tvá vždy zůstanu. To jen tvá slabost, strach ze samoty diktuje ti, ne ty! - Slunce ještě nezapadlo, trošku času ještě na se máme.- Proč jens nespatřil mne dříve v této mé překrásné podobě? Měli bychom času více. - Psst... Vidíš? Slunce skrývá se ve větvích, nechce se mu do podsvětí, tak jako mě od tebe. Nedělejte mi to těžší - vždyť víme, že Světlo je tu stále. - Miláčku můj jediný, slyšíš ten hukot zezdola - bzukot - včelí roj - už se také dočkat nemohou. Nenávidí mne, na můj konec čekají, neznají mne a myslí si, že se ode mne osvobodí, když "zemřu". - Ale vidíš ty Furie, jak se k nim zezadu plíží?"

Z okna vyhlédl jsem a nespatřil lidi, ale rozlícené hladové psy s pěnou u huby a zarudlýma očima plnýma nenávisti - a bolesti. Tučné Furie až k nim již odvážily se, sedaje na ně znuděně mezi sebou klábosí a čekají, až jim psi pokorně olíznou nohy poté, co nasytí se cizí krve... Slunce o trní zachytilo se a pláče...
"Vidíš, ti všichni čekají, až naplníš čas - na co čekáš?"
"Mohu s tebou, Arcano? Přece mě nenecháš v tomto šerém vlčím doupěti?"
"Zarostla ti dlaň, miláčku, křídla máš spálená! Což nevíš, že toto vše je také mé tělo, krvácející sice, ale dychtící po tobě, bys zlíbal jej a vyléčil? Což nevíš, že nic neztratí se? Budu s tebou dál - a přeci musíš být sám, vždyť Tajemství rozumíš. Neloučíme se navždy - až staneš se mnou, najdeš mne..."

Svinuli jsme se k sobě a poprvé a naposledy v tomto světě milovali se. Těla naše spojila se v jedno tak, jak duše naše již na počátku věků. Chronos počkal ještě chvilku. Sluníčko nemohlo z ostnů se vyprostit, řvalo a vzteky žluklo, tma houstla. Lampa na stole slabě rozžhla se. Psi hlučně se olizovali, Furie zpozorněly, ještěrky na stěnách zkameněly, motýli z nebe popadali. Bílá dívka psími pohledy k dřevěnému kůlu přibitá zapěla:

Sen o tajemství pramene
Je představou a naším snem
Prameni neskrývej Arcanu
Má noc je tvým dnem

Svým stínem jsem. Chceš zabít tmu
Jak dítě tu řve: Jsem stromem Dru
Dávno mi Arcana tajemství zjevila
Dávno mě Sofia z prsů svých kojila

Probuď se
Dej sílu pramenu
Nevidíš Neslyšíš
Ze stromu Dru!

První struna praskla, milenci v objetí spočívali, psi ke kotli se vrhli. Slunce kůžičku již si rozedřelo, blikat a naříkat přestalo a pomalu k horizontu stékalo. Stmělo se, vítr se zdvihl - jen slabým zlatým světlem z vrcholu pyramidy a černorudou krví sluneční mrtvolně Město osvětlováno bylo. Lidé, spatřivše již stíny mohutnících Furií, kol kotle smekli se a na zmlklou dívku přes jeho okraj nahlíželi. Malí netopýři do Furií naráželi, častěji však do tmy a pištěli:

Proč hovno lidské tak blbé je
Proč tato pseudotragikomedie

Myslíce plujeme snem
Věříce fikci naši

Od smrti k smrti mrtvi my plujem
Jak můry hořící v masité kaši...

Druhá struna praskla - a já v krásné bílé hrdlo černé mé Arcany hluboce řízl. Oči mé plakaly, duše má plakala víc - křičela, řvala - klenbu nebeskou strhnout chtěla - slzy její Lunu na nebe přivábily, která nemohla stejně se dočkat, kdy krev sluneční skane do podsvětí...

Ale Slunce ještě v agonii rudým ohněm rozžhlo se, a jen ten a vyděšená Luna sledovali, jak Furie hlavu dívce divě srazily. Šílení psi do kotle se vrhli, krev vřící chlemtajíc o bílé maso se rvali. Furie do své podoby dorostly, v temnu o černé nebe hlavou narážejíc na otroky své čekaly. Měsíční víly, kterých nikdo si nevšímal, z džungle vycházely a zpívaly:

Prsty bolehlavu večer z mé hlavy květy rvou
Prsty měsíce je vsávají na dráhu oběžnou
Vůně květů klíží oči smrti zaprodané
Můry vhlíží noc co noc v okno mé
Kdy jen lidé přízraky noci zapomenou!

Hle!
Ku sňatku s Lunou křídlím s můří tváří
Umrlých a snících těla v oltáři krve se páří

Hu!
Z podzemí k Luně hudba - krev má se line
Ve větru zpívám křičím řvu umíraje:
Mrtvola světa hnije v měsíční záři!

Třetí struna praskla a Arcana zmizela mi docela.

Zůstal jsem sám v této dlouhé noci a věděl, jak nekonečně dlouhá bude tato noc. Viděl jsem
propasti zoufalství i pohoří volnosti, pouště samoty i zahrady spočinutí, pouště spočinutí i zahrady samoty. Přehlédl jsem celou zemi a celé nebe a nikde nespatřil jsem vysvobození, než zas tam na dně, kam dohlédnout nemožno, tam, kam propadla se černá moje duše....
A slíbil jsem Arcaně, že vydržím.

Čeká na mne doma a já jdu za ní. Neplakal jsem již. Krásný pocit volnosti a štěstí zaplavil mne...
A smutku.

Z něj vytrhl mne náhlý náraz na stole: vedle lampy dopadlo malé dřevěné pimprle, uklonilo se, vytáhlo z košíčku papírek a zarecitovalo:

Ha!
Jen světlo Jitřenky krásné
Vskočí teď v tvé nebe jasné
V záři její zář Světel hasne!

Hu!
V stínu té záře všechny smrti spí
Ať čelo tvé jak její se projasní
V tomto dni - noci všech snů poslední

Hej!
Paní má čeká tě v Zahradě -
Neptej se a zalévej!

Panáček znovu se uklonil, smekl klobouček červený, salto vzad dovedně skočil i zmizel. Cítil jsem pak dlouho ještě vůni známé mě zahrady.

Děkuju, Arcano.

Vyhlédl jsem z okna a spatřil v měsíčním světle občany v čistých slavnostních oděvech kol obětního kotle stojící. Tělo dívky vytaženo již bylo na dřevěný kůl. Úplněk v zenitu na lidi bez stínů svítil, kteří s chechtajícími Furiemi v sobě spokojeně domů se navraceli.

Odvrátil jsem od nich zrak a pohlédl znovu na dívku. Její křehké tělo, oblečené do bílých
zakrvácených šatů pomalu do kůlu vrůstalo. Krev její stala se mízou stromu a tělo stromem Dru.

Kořeny prorůstaly podzemím Města, koruna zdvíhala se rychle k nebesům. Kořeny pohltily město, džungli, poušť, bažiny, pohoří i moře, pohltily celou Zemi, Země zmizela - kořeny Dru se stala.

Koruna pohltila oblaka, vítr, Lunu, Slunce i hvězdy, pohltila celé nebe, nebe zmizelo - korunou Dru se stalo.
Kvetoucí strom Dru vesmírem plul, rostl a pohltil i jej.
Prorostl z něj do Zahrady.

Zahrady Jediné hvězdy - Arcany